Ostrov pod drobnohledem
Karety
Většině lidí se ostrov spojuje s želvami karetami obrovskými, které sem v letním období připlouvají klást vejce. Karety jsou kriticky ohrožené mořské želvy rozšířené po celém světě. Má nezatažitelné ploutvovité končetiny i hlavu a od ostatních zástupců mořských želv se odlišuje ozubeným okrajem krunýře a drápy. Většinu života tráví samostatně na otervěném moři, kde se živí mořskými houbami, z nichž některé jsou pro ostatní živočichy smrtělně jedovaté, měkkými koráli a medůzami. Koncem jara a během léta se karety páří v mělkých lagunách a samice poté putují na hnízdiště, kde pracně vylezou na břeh a do vyhrabaného hnízda nakladou snůšku vajec. V noci vylíhlé, asi 2,5 cm velké želvy se plazí do oceánu, kam je vede odraz měsíce, který je v dnešní době bohužel zaměňován např. s lampami. Pohlavní dospělosi dosahují ve 3 letech. Přirozenými predátory mláďat jsou ptáci a ryby, na dospělou želvu si troufnou žraloci, krokodýli a některé chodotnice.
Karety jsou ohroženy hlavně lidskou činností a to především dlouhými sítěmi, do nichž pokud se želva zaplete, nemá možnost se nadechnout a udusí se (želva se nenadechne vody a neutopí, má tak potlačené vnímání hladiny oxidu uhličitého v krvi, že se nenadechne a udusí). Želvy byly dříve loveny pro želvovinu, ze které se vyráběly šperky a dekorace, nní je ve většině zemí obchod s těmito předměty zakázán. Výjimkami jsou Čína a Japonsko, kde je krunýř karety stále vyhledávanou dekorací a obřadním předmětem. Jsou také ohrožené igelity plovoucími v moři, které si pletou s medůzami a pojídají je.
Tuleň středomořský
Kriticky ohrožený teplomilný druh tuleně, který byl hromadně loven pro svou srst až do období po 2. světové válce. Nyní ve středomoří pobýá několik posledních skupinek. Jako všichni ploutvonožci má končetiny změněné v ploutve, které mu umožňují vyvinout rychlost až 30 km/h. Mají velmi hustou podsadu a vrstvu tuku, která je chrání před chladem. Tuleni středomořští se zdržují ve vodách maximálně 70 m hlubokých, jelikož se neumí potápět do velkých hloubek. Jsou (včetně mláďat) hnědě zbarvení se světlou skvrnou na přiše. Samci měří až 300 cm. Narozdíl od jiných druhů se po souši pohybuje poměrně obratně díky drápům, kterými se vyškrábe i na skalnaté pobřeží. Jeho přirozeným predátorem je žralok. Tuleni jsou šelmy, takže dokáží kořist nejen kousnout, ale i rozkousat na kousky, které polyká vcelku. dožívá se asi 20 let.
Dříve se jeho poddruhy vyskytovali v celém subtropickém pásmu, ale nyní byl kromě hawajského poddruhu všude kromě již zmiňovaného ostrova a posledních populací ve středomoří vyhuben. I zde však kvůli nekontrolovatelnému odstřelu rapidně klesl počet kusů v řádu tisíců. Nyní je ohrožen hlavně turisty a potápěči, kteří ruší místa jejich odpočinku, totiž pobřežní jeskyně a pláže, kde přivádí na svět mláďata, která dospívají ve věku 4 let.
Svatý Dionýsios
Sv. Dionýsios je patronem ostrova a rybářů. Narodil se na Zakynthosu roku 1574. Dostalo se mu katolického vzdělání, během kterého se naučil řecky, latinsky a italsky. Než se stal mnichem, jmenoval se Draganigos Sigouros, ale během studií prokázal velký zájem o studia teologie a tak vstoupil roku 1568 do kláštera jako mnich, na kněze byl vysvěcen roku 1570 pod jménem Daniel. Roku 1577 byl jmenován Egejským arcibiskupem. Zemřel 17.12. 1622 ve spánku. Na své přání byl pohřben v kostele na Plovoucích ostrovech, ve kterém zemřel. Při převozu jeho ostatků roku 1717 bylo odhaleno, že je jeho tělo netknuté a vydává vůni květin a kadidla.
Někdy je nazýván patronem milosrdných. Jednou k němu totiž přišel muž, který se přiznal že je vrahem a žádal jeho ochranu před zákonem. Vrah něvěděl, že zabil Dionýsiova přítele, ale ten ho ani přesto nevydal zákonu. Přiměl ho k pokání a vrah později vstoupil jako zbožný věřící do kláštera. Světec se tak stal příkladem odpuštění i těch nejtěžších hříchů. Dále se s jeho jménem pojí několik zázraků. Kostel jemu zasvěcený přežil jako jedna ze 3 budov velké zemětřesení roku 1953 a 11. 8 roku 2001, během útoků na Světové obchodní centrum, kdy byl zničen i nedaleký pravoslavný kostel zůstal neporušen pouze kříž a ikona Sv. Dionýsia. Jeho sandály, které jsou uloženy v jeho hrobce jsou prošlapané, i když byly pohřbeny neporušené a světec je často vídán, jak v nich prochází kostelem mezi živými.
Na stávající místo byly ostatky roku 1717 převezeny a to do kostela ve městě Zakynthos, aby byly chráněny před piráty. Kostel prošel za tři staletí mnoh úpravami, byl několikrát zničen, nebo poničen zemětřeseními. Roku 1953 přečkal zemětřesení bez jakéhokoli poničení a sloužil jako útulek pro lidi, kterým vzala katastrofa střechu nad hlavou. Roku 1856 nabyl klášter s kostelem v Zakynthosu dnešní podoby a dostal název Svatý klášter Strofada a svatého Dionýsia. v kostele se nachází i jeho "larnaka", stříbrný relikviář, ve kterém je uloženmo jeho svaté tělo a je uložena v samostatné místnosti kostela. Věřící k ní chodí a líbají ji na dolní rohy, aby se dostali do světcovi přízně.
